Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bariéry jsou nejen architektonické aneb máme všichni stejná práva ?

30. 9. 2008
   Všichni už jsem to někdy viděli. Člověk na vozníku pro invalidy, stará paní s holí, maminka s kočárkem, pán středního věku s tmavými brýlemi a bílou holí, člověk po úraze s francouzskými holemi bezradně stojí před vchodem do budovy nebo otevřenými dveřmi autobusu a marně přemýšlejí, jak vstoupit po vysokých schodech dovnitř a jak se z nich následně dostat ven. Nevidomí nemohou najít správné dveře, ve výtahu nenajdou správné tlačítko a neslyšící nereagují na zvukové signály, které by je upozornily na to, že jsou na konečné stanici.
   Stále stejný problém, který přetrvává  i přesto, že od roku 1976 platí v této zemi stavební zákon č. 50/1976 Sb. a prováděcí vyhláška č. 174/1994 Sb. V tomto zákoně jsou jasně stanoveny podmínky, které je třeba dodržet, aby nebyla dotčena práva  a umožněn přístup a užívání staveb osobám s omezenou hybností a orientací. Na stavební zákon navazují další předpisy a sice zákon č. 50/1994 Sb., vyhláška č. 132/1998 Sb. a 137/1998 Sb.
   Naše země je jednou z těch, kde je tento zákon v platnosti již velice dlouhou dobu. Dokonce i takové země, jak je třeba Švýcarsko, uvedlo zákon o přístupu osob s omezenou hybností a orientací do praxe teprve v 90. letech minulého století. Dlužno ale říci, že od té doby se jím, na rozdíl od nás, snaží řídit a za jeho nedodržení jsou stanoveny poměrně tvrdé sankce.
   Nestátní neziskové subjekty, které působí v oblasti osob se zdravotním postižením, by mohly doložit, kolik času, tvrdých jednání a popsaného papíru je stojí každý zrušený schod nebo upravený přechod nebo nájezd na chodník.
   Problémem totiž je, že ti, kteří o povolování a kolaudačních řízeních staveb rozhodují  si málokdy dokážou představit, jakou překážkou pro vozíčkáře je pouhý jeden centimetr. Ano, tito lidé jsou, díkybohu, většinou zdraví. Všechny ale  v životě může někdy potkat situace, kdy zjistí, že povolením výjimky z tohoto zákona nebo umožněním jeho obejití si sami zadělali na problém. Každý totiž někdy jedeme s kočárkem, máme problémy s chůzí nebo zestárneme. A spoustu lidí potká to, čemu by nikdy nevěřili a to je úraz nebo nemoc, která je v hybnosti nebo orientaci omezí.
   Vzhledem k časté diskusi na toto téma máme zase naopak osoby v určitém postavení, které mají dobrou snahu pomoci,  ale  málo informací, nebo se jen snaží zviditelnit. A tak se čas od času objeví zpráva, že do vlakové soupravy byl zařazen vagón s bezbariérovým přístupem a kde občan najde informaci, kdy tento vlak jezdí, nebo že na nádraží bylo upraveno nástupiště pro osoby se omezenou hybností, že byly upraveny nájezdy na chodníky  a přechody v určité oblasti města nebo instalovány zvukové signály pro nevidomé v některé z veřejných budov.  
   Už ale není domyšleno to, že se takto postižený člověk nedostane na nádraží, jehož přístup je silně bariérový a že když na jednom nádraží nastoupí, na druhém již nevystoupí, protože tam tyto úpravy nejsou. Že když najede na jednu část chodníku bez problémů, na druhé straně se již dál nedostane, protože tady úprava skončila. Že jej signál sice navede do budovy, ale v ní se již neorientuje. Že nájezd na chodníky je sice zbudován dobře a s rozmyslem, ale již není řešena dopravní situace, kdy přímo na něm parkují auta. A to ani nemluvíme o nedostatku bezbariérových veřejných WC, když není dostatek ani  těch bariérových.
   Zde situaci zachraňují nové čerpací stanice, kde většinou bývá tato situace ošetřena. Nebudeme se tedy pohoršovat nad tím, že důvodem je spíše velký pohyb cizinců, kteří  taková zařízení považují za standard a s naším vstupem do Evropy  jsme se jim museli rychle přizpůsobit.
   Někdy se jedná o situace skutečně úsměvné, kdy majitel s velkou slávou bezbariérově upravil přístup právě na veřejné WC, ale po vstupu vozíčkář zjistí, že se kvůli úzkým dveřím a omezenému manipulačnímu prostoru do žádné kabinky s vozíkem nedostane. Ve věžáku podepsali občané petici proti vybudování nájezdové rampy pro jednu ze svých sousedek, která používá vozík pro invalidy, neboť by hyzdil vzhled domu. Když byl nájezd přesto vybudován, neměla téměř šanci se na něj dostat, protože jej začaly využívat všechny maminky s kočárky a staří lidé, kteří v domě bydleli.

   Dalším problémem jsou úřady, restaurace, divadla a kina, knihovny, ale také školy, což je z hlediska vzdělávání dětí se zdravotním postižením obrovský problém.
Smutné je, že bezbariérové úpravy nemají velice často ani zdravotnická zařízení, lékařská střediska, rehabilitační zařízení a lékárny. Kromě nemocnic – a ani tady to není pravidlem, pokud nemocnice sídlí ve starých budovách – bývají tato zařízení většinou v pronajatých prostorách, jejichž majitelé nemají prostředky a často ani zájem prostory upravovat.
   Zpočátku se nedostatek bezbariérových úprav zdůvodňoval tím, že naše země má značné historické tradice a je zde mnoho budov, kde úpravy nelze provést, aby se nenarušila jejich historická kontinuita. Ano, jistě je to pravda, ale stejná situace se, bohužel, opakuje i u budov nově postavených. Na první schůdek narazíme většinou již u vchodu. Nakonec, úpravy pro nevidomé a neslyšící lze provést i v historické budově, aniž by se narušil její vzhled.
   A tak mají bezbariérové přístupy  paradoxně velké obchodní řetězce, avšak nikoliv kvůli snadnějšímu přístupu osob s omezenou hybností a orientací, ale kvůli přístupu s velkými košíky a jejich snadnějšímu přemístění na parkoviště. Že důvodem přístupu není sociální, ale obchodní  zájem, vidíme hned, jakmile tam vstoupíme. Regály blízko sebe, zboží vyrovnané do výšky a co je horší, nikde žádná obsluha, která by pomohla sundat zboží nejen vozíčkáři nebo pomoci nevidomému, ale ani starším lidem nebo lidem menších postav.
   Velmi diskriminující je provizorní řešení v podobě zvonků u vchodů do obchodů nebo úřadů, kterými si může takto postižená osoba přivolat obsluhu ven. Někdy by stálo za to, vyzkoušet situaci, kdy bychom před vzorově upraveným obchodem podle zákona č. 50/1976 umístili zvonek pro zdravé lidi a nutili je, aby si vybírali nebo zkoušeli zboží na ulici a to pouze to, které jim prodavač je ochoten přinést. Vy byste do takového obchodu šli?
   Nikdo z lidí, kteří se pokoušejí zlepšit situaci kolem odstraňování architektonických bariér a dodržování stavebního zákona není tak naivní, aby čekal, že se bariéry podaří zlikvidovat beze zbytku. Je spíše nutné, aby se při nich postupovalo systematicky tak, aby na sebe účelně navazovaly a dostaly se do povědomí příslušných institucí i veřejnosti jako samozřejmost, se kterou je nutno počítat. Je také pravda, že stavba, kde se tyto úpravy provedou je dražší než klasická a že někdy může historické hledisko převážit nad věcností nebo by náklady na úpravy  byly neúměrné. Máme ale zkušenost, že nejméně polovina problému je „ v lidech“. Zde se asi dá s úspěchem aplikovat následující citát :
„ Nikdy neříkejte že něco nejde, protože se vždycky najde nadšenec, který to neví a udělá to“.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Co dodat?

(R.Š., 30. 9. 2008 13:08)

Hezky napsaný a bohužel pravdivý článek, ke kterému se těžko něco dodává. Ono by to šlo,kdyby se chtělo...
A když už myslím jen na vlastní prospěch, tak je opravdu dobré myslet i na budoucnost. Co když jednou nebudu moct ...

Mno !

(vozíčkář Jirka, 30. 9. 2008 12:49)

Ano, bariéry jsou hlavně v lidech. Zákon může stokrát lidem nařídit, jak se to dělat má, ale pokud lidé na dodržování zákonů kašlou a všemožně je obchází, nic se nezmění. A ti, jež jsou zatím zdraví, pro ně malý vzkaz : tak, jako je relativní čas, je relativní i vaše zdraví !